Zadními vrátky

Kvalita ambulancí a nemocnic je loterie

Marcela Alföldi Šperkerová, Lidové noviny

Co bychom měli zavést jako první?

Stejně jako v jiných zemích se musíme pustit do hodnocení kvality péče, její efektivity a ještě více soustředit specializovanou péči u menší části poskytovatelů. Také není dosud v Česku rozvinuta jednodenní chirurgie, přestože má jasné zdravotní i ekonomické přednosti. Ale především chybí integrace péče. Tedy spolupráce jednotlivých poskytovatelů, která je nutná, abychom dokázali omezit dopady chronických nemocí. Dnešní medicína je skvělá v tom, že chroničtí pacienti mohou žít dlouho a vylepší jim i kvalitu života. Ale stojí to obrovské peníze. Řadě komplikací bychom při integraci a koordinaci péče a lepším zapojení pacienta předešli anebo by vznikly mnohem později.

Kdo by měl být tím koordinátorem?

Ve všech evropských státech probíhá hledání subjektu, který podpoří efektivitu péče. Někdo musí poskytovatele hodnotit, nasmlouvat ty efektivní, starat se o to, aby byli zaplaceni správným a vhodným způsobem, propojovat zdravotnickou dokumentaci a usilovat o větší zapojení pacienta do starosti o vlastní zdraví. V systémech veřejného zdravotního pojištění jsou přirozeným kandidátem na tuto roli zdravotní pojišťovny. Stačí se podívat na Nizozemsko, Švýcarsko, Německo a v posledních letech i na Slovensko, kde se pojišťovny postupně dokážou této role zhostit a ve spolupráci s poskytovateli postupně krok za krokem mění celý systém.

Mají i v jiných zemích dokument typu úhradová vyhláška, která určuje, jak mají pojišťovny platit lékařům a nemocnicím?

Ne, to je české specifikum. A je skutečně jedním z největších problémů českého zdravotnictví. V Německu také existuje kolektivní vyjednávání mezi poskytovateli a zdravotními pojišťovnami. Ale když se nedohodnou, o úhradách rozhoduje nezávislý arbitrážní soud, a ne ministerstvo. V Česku je ministerstvo v obrovském střetu zájmů, kdy má na jednu stranu hrát roli regulátora, usilovat o dostupnost péče a finanční udržitelnost systému, ale na druhou stranu je zřizovatelem významné části nemocnic. Samozřejmě se pak chová podle pořekadla bližší košile než kabát a obvykle se přikloní na stranu nemocnic.

Resort připravuje zákon o neziskových nemocnicích, díky němuž by se měly takzvaně odstátnit. Vyřeší se tím konflikt zájmů?

Odstátnění nemocnic je rozumná cesta vpřed. Bohužel návrh, jak jsem ho měl možnost vidět, roli ministerstva nesnižuje, ale naopak zvyšuje. Konkrétní příklad: neziskové nemocnice by měly mít nárok na smlouvu se zdravotní pojišťovnou, která by si tak nemohla vybírat ani tlačit na to, aby poskytovaly péči efektivněji. O tom, jakou péči má nemocnice poskytovat, by rozhodovalo ministerstvo. Je rozhodně nutné něco provést se statutem fakultních nemocnic, je nutné vyřešit uvedený konflikt zájmů na straně ministerstva. Současný návrh zákona ale bohužel tyto požadavky nesplňuje a jde opačným směrem.

Kdyby u nás existovala nějaká arbitrážní instituce, byla by úhradová vyhláška zbytečným dokumentem?

Jsem přesvědčen, že je zbytečným dokumentem již dnes. Máme i přímý důkaz: na Slovensku byla před deseti lety zrušena. A v prvním okamžiku se nestalo vůbec nic, žádná tragédie, žádná nemocnice se nezavřela ani jiné problémy nenastaly. Ale začalo vyjednávání mezi nemocnicemi a pojišťovnami, což vedlo ke zprůhlednění, co které nemocnice dělají, jak jsou efektivní. Pokud by v Česku v roce 2017 již nevyšla žádná úhradová vyhláška, žádné drama by se nekonalo a postupně by se věci ubíraly správnějším směrem.

Máme v Česku opravdu nedostatek lékařů a sester, nebo chybí jen v nemocnicích? Anebo jich je málo, protože máme hodně nemocnic?

Nemocnic máme víc, než bychom potřebovali. Řešením ale není jejich masivní zavírání. Řada z nich, a už se to v mnoha případech stalo, by se měla přeměnit na centra poskytování ambulantních služeb, případně jednodenní chirurgie, a poskytovatele následných a dlouhodobých zdravotních služeb. Pak v nich nebude potřeba tolik kvalifikovaného personálu a ten potom nebude chybět ve specializovaných nemocnicích. Další trend, který zatím Česko totálně minul, je zvyšování kompetencí sester a dalších zdravotnických profesionálů. Například se opakovaně prokázalo, že vzdělávání diabetika lékařem je neefektivní. Jednak je čas lékaře drahý a má ho málo a jednak téměř vždy používá jazyk, jemuž pacient nerozumí. A představa, že ho poučí o cukrovce během deseti či patnácti minut, je čirá utopie. Pacient potřebuje, aby s ním někdo mluvil opakovaně. Potřebuje pomoci se svou specifickou situací, ne jen slyšet obecné poučky. A k tomu podobně jako k řadě dalších činností se výborně hodí právě zdravotní sestry.

Partneři
Mederi

  • Moje ambulance
  • VZP
  • AIFP
  • ČSOB Pojišťovna
  • Privamed
Nahoru