Bitva o soukromé zdravotnictví

Švédský stůl za malé peníze neexistuje

Pavel Vepřek, sdružení Občan, a Miroslav Zámečník, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády

Zamecnik1Deset přání českému zdravotnictví z pohledu ekonoma Miroslava Zámečníka a bývalého lékaře Pavla Vepřeka aneb Jak zajistit, aby bylo dostupné i v příštích pětadvaceti letech.

Žijeme v době, která kriticky pohlíží na uplynulé čtvrtstoletí. Ve zdravotnictví však paradoxně ani nedokážeme definovat způsob, jakým chceme dosáhnout v příštím čtvrtstoletí, co vlastně chceme: dostupnou a kvalitní zdravotní péči. Česká ekonomika přitom poroste pomaleji než v tom předchozím, zatímco populace bude naopak stárnout rychleji. Zajištění dostatečných finančních zdrojů bude stále těžší. Co s tím? Následující desatero je pro české zdravotnictví nezbytností.

1. Uklidit nepořádek v hlavě

Je nesporné, že zajištění dostatečných finančních zdrojů lze dosáhnout jenom dvěma možnými způsoby. Jedna bude počítat s vyšší možností volby, ale i finanční osobní spoluúčastí, zatímco ta druhá recipročně, ale stejně nevyhnutelně musí kombinovat nižší spoluúčast a nižší možnost volby, vyšší soustředění na úspory z rozsahu a vyšší úroveň regulace. Rozdíl bude v komfortu, s nímž se pacient svobodně pohybuje systémem. Jednu věc nelze pominout: Česko si jednu z těchto cest bude muset vybrat, protože nebude mít na „švédský stůl“ za „malé peníze“.

Přejeme si, aby vývoj našeho zdravotnictví byl dlouhodobě předvídatelný.

2. Počítat přínosy

Budeme muset začít nesrovnatelně tvrději hodnotit to, co je přínosem poskytované péče, a podle toho začít platit. Představa, že by snad bylo možné proplácet veškeré zdravotní výkony a služby z veřejného zdravotního pojištění bez ohledu na jejich „návratnost“, je v budoucnu neobhajitelná. Z ekonomického hlediska se rapidně blížíme bodu, kdy je nutné začít počítat ekonomický přínos získaný od moderní medicíny, která bude stále více individualizovaná i z nákladového hlediska.

Civilizačně bychom měli tendovat k téměř jakékoli akceptaci nákladů získaného „člověkoroku kvalitního života“, ale tato možnost nám bude upřena. Budeme muset začít počítat, co je ještě možné zaplatit z veřejného systému a co už možné není. Systém veřejného zdravotního pojištění by měl hradit jen to, co je prokazatelně účinné a nákladově efektivní. O to by se mělo starat hodnocení zdravotnických technologií (HTA) s následným posouzením komisí složené ze všech „stakeholderů“, která proces obohatí o veřejný zájem.

Poskytováním obecně účinné a nákladově efektivní péče také dochází k mrhání s veřejnými prostředky, pokud je směřována k nevhodným pacientům, v nevhodnou dobu, na nevhodném místě, nebo je aplikována špatným způsobem. K tomu, aby se tak nedělo, by měly sloužit léčebné standardy, doporučené postupy, diagnostické a léčebné protokoly, disease a case management a jiné vymyšlenosti. Monitorováním výsledků zdravotnického snažení v podobě délky přežití, střední délky života ve zdraví, počtu odvratitelných úmrtí a podobně je klenákem v klenbě celého procesu a poskytuje zpětnou vazbu pro kultivaci způsobů, jakými pečujeme o naše nemocné.

Přejeme si, aby peníze veřejného zdravotního pojištění přinášely co největší užitek.

3. Motivovat poskytovatele, platit za výsledek

Česko preferuje nezatěžování pacienta ekonomickými náklady a s touto politickou volbou je nezbytné se nějakým ekonomicky gramotným způsobem vypořádat. Problém spočívá v té ekonomické gramotnosti, neboť jestliže přijmeme nízké zatížení spotřebitele zdravotní péče v momentu, kdy péči obdrží, o to větší dávku ekonomického řízení musejí „obdržet“ její poskytovatelé, jinak se systém ekonomicky zhroutí. (Namátkou: Zaměstnavatelé se vzbouří proti placení vyššího zdravotního pojistného za svoje zaměstnance, zdravá část populace se vzbouří proti placení zdravotního pojištění přesunovaného ze zaměstnavatelů, a všichni se začnou vyhýbat jejímu placení a tak dále.)

Jestliže se společnost – ať již zaměstnavatelé, zaměstnanci, živnostníci (na něž také dojde), nebo stát platící za takzvané státní pojištěnce shodne na neochotě navyšovat zdravotní rozpočet, k čemuž zcela zřetelně dojde, pak je míč na druhé straně hřiště. A tou je efektivita a produktivita zdravotního systému. Nutně se tedy budeme muset trvale zabývat tím, za co je systém placen a jak je řízen.
Shodněme se, že je zatím placen výkonově (jako každý normální producent), avšak dosud málo záleželo na poměru cena-výkon. O tom, že cena-výkon-výsledek jsou relevantní parametry i ve zdravotnictví, snad nikdo nebude polemizovat. Klíčovou otázkou ale je, jak a kdo to bude dělat.

Logicky se nabízejí zdravotní pojišťovny, které naše peníze spravují a podle regulí by s nimi měly účelně hospodařit a nakupovat pro nás jen kvalitní péči. Pohříchu je systém nastaven tak, že se pojišťovnám toto snažení nevyplácí. Ideálem by bylo odměňovat zdravotníky podle toho, jak jsou ve svém snažení úspěšní. Oblíbené je poukazování na starý Egypt, kde léčitelé dostávali apanáž jen v případě, že jejich pacienti kvetli zdravím. V reálném životě to tak ovšem nefunguje, a také proto všechny pokusy P4P (Payment for Performance) nenaplnily vložená očekávání. Naše ambice by měla být skromnější: platit jen tu péči, která je v souladu se správnou lékařskou praxí, a platit ji takovým způsobem, který lékaře motivuje ji poskytovat efektivně.

Přejeme si, aby veřejný systému uměl správně zaplatit potřebnou péči a neplatil nepotřebnou.

Partneři
Mederi

  • Moje ambulance
  • VZP
  • AIFP
  • ČSOB Pojišťovna
  • Privamed
Nahoru