Bitva o soukromé zdravotnictví

Za společný zásek draze zaplatíme

Miroslav Zámečník, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády

shutterstock 24844549Kombinace nešťastných okolností, chybného řazení reformních kroků a předkládání ne zcela domyšlených návrhů vyústily v ideologizaci věcného problému. A kvůli tomu se nedokážeme pohnout kupředu.

Předestřete soukromému sektoru dostatečně rentabilní záměr a stanete se svědky opravdu hbité reakce na nabídkové straně. Ukažte soukromému sektoru negativní rentabilitu a neuvidíte nic. Takhle stručně se dá charakterizovat veškerý potenciál zapojení soukromého kapitálu do financování zdravotnictví.

Jakmile jsou nastaveny volné ceny a existuje koupěschopná poptávka, objeví se velice rychlá nabídková reakce. O tom se každý může přesvědčit kdekoli, kde stát ponechává hře tržních sil značný prostor. Jak na klinikách estetické chirurgie, jež nepracují v režimu regulovaných cen, tak v zubním lékařství, které ve většině zemí nemá široké spektrum služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění.

Úplně jiná situace panuje v oborech, které jsou z veřejného zdravotního pojištění hrazeny zcela, nebo v převážné míře a kde regulátor nastavil velmi nízkou, případně negativní rentabilitu. Tyto obory jsou z hlediska soukromého podnikání neatraktivní a zůstanou doménou veřejného sektoru. Ztráta musí být periodicky „zapravována“ zřizovatelem, takže v poslední instanci daňovým poplatníkem.
Principiálně nenajdete žádný ekonomický argument proti soukromému, konkurenčnímu modelu poskytování zdravotní péče, pokud umíte precizně nastavit kontrakt. A to jednak znamená, že musí být pro soutěžitele dostatečně atraktivní, a jednak musíte zajistit kontinuitu a transparentnost soutěže. Teoreticky to příliš složité není, ovšem v praxi to je komplikované až neuvěřitelně.

Ani soukromé, ani veřejné

Valnou část ambulantní české medicíny – od praktických lékařů přes gynekology až po ambulantní specialisty – zajišťuje soukromý sektor na úrovni jednotlivých praxí, jenž je motivován ziskem. Naopak převážná část „vysoké medicíny“ spadá na bedra veřejnoprávních subjektů, jejichž zřizovateli jsou buď stát s fakultními nemocnicemi, nebo kraje či města. Pouze poměrně malou výseč obsluhují soukromé zdravotnické řetězce, nicméně právě těmto zařízením je věnována vysoká mediální pozornost. Především proto, že téměř z definice vykazují zisk, zatímco konsolidovaný hospodářský výsledek veřejných zřizovatelů je blízký nule, případně se pohybuje v záporných číslech.

Vydaje na zdrUsuzovat z výsledovek, jak by měla vypadat struktura českých poskytovatelů zdravotní péče, nelze. Proces „odhalování“ tržní ceny je totiž výrazně deformován. Ostatně v historicky nedávné době se Česko přesvědčilo o tom, že postoj veřejnosti vůči podstatnějšímu nárůstu soukromého podílu v oblasti nemocniční péče je negativní. Zároveň je veřejnost neustále zásobována často poměrně nechutnými detaily, jak jsou veřejně vlastněná zdravotnická zařízení využívána k soukromému obohacení. Schizma spočívá v tom, že si veřejnost na jedné straně nepřeje soukromé vlastnictví nemocnic, které vnímá jako vysoce rizikové kvůli následné dostupnosti péče, avšak na straně druhé negativně vnímá i státní vlastnictví z důvodu korupce a obohacování z veřejných prostředků.

Řekněme si, jaká rizika přináší soukromý model a jakých se můžeme dočkat od veřejného modelu. A především co je nebezpečného na hybridním modelu, který se během uplynulých let v tuzemsku vytvořil, a my s ním tudíž musíme pracovat.

Partneři
Mederi

  • Moje ambulance
  • VZP
  • AIFP
  • ČSOB Pojišťovna
  • Privamed
Nahoru