Zadními vrátky

Zdravotnictví funguje jako džungle

Marcela Alföldi Šperkerová, Lidové noviny

České zdravotnictví je málo propustné pro pacienty, nové technologie a informace. „Je nutné také začít diskutovat o tom, co je péče nezbytná a co zbytná. Tu by si lidé měli platit sami,“ zdůrazňuje ředitel Masarykova onkologického ústavu (MOÚ) a senátor za ČSSD Jan Žaloudík.

Jan Žaloudík (61) * Absolvoval lékařskou fakultu v Brně, má atestace z chirurgie a klinické onkologie. V roce 2003 obhájil profesuru. Od roku 1979 pracoval v MOÚ, v letech 2000–2001 ho vedl. V roce 2010 dostal výpověď. Od roku 2014 opět stojí v čele ústavu. V letech 1985 a 1987 pracoval v onkologickém výzkumu ve Velké Británii, počátkem devadesátých let také v USA. Po dvě funkční období působil také jako děkan Lékařské fakulty MU (2003–2010). V říjnu 2010 byl zvolen senátorem za ČSSD. Má dvě dcery a tři vnoučata.

V jakém stavu je podle vás české zdravotnictví?

Jde o to, s čím ho srovnáváme. Funkčně ale určitě v dobrém, až výborném, pokud se na zdravotnictví díváme jako na schopnost řešit hlavní oblasti nemocí a úrazů. I ve srovnání s Evropou včetně západní. Potíž je, že neumíme správně popsat řadu problémů, jimiž zdravotnictví trpí, a proto vytváříme dojem katastrof a kolapsů. Jestliže je v českém zdravotnictví 300 miliard a meziroční problém je jedna, dvě nebo tři miliardy, tedy maximálně jedno procento, nejde o kolaps, ale o oscilaci. Bavíme se o jednom procentu a zbylých 99 neřešíme.

Souhlasíte s výrokem premiéra, že je zdravotnictví stabilizované?

Pokud se budeme konejšit tím, že zdravotnictví je stabilizované a nic se neděje, mohu namítnout, že ekosystém džungle je také vysoce stabilní organismus. Jenže je neprostupný pro nové technologie, takže do křoví nevjedete mercedesem. Je také relativně obtížně prostupný pro pacienta, který hledá a tápe, ač by nemusel, protože kapacity jsou. A za třetí je neprostupný pro informace nebo prostupný pro informace chaotické.

Čím to je, že nám zdravotnictví tak zarostlo?

V období divokého liberalismu jsme hlásali, že má každý právo podnikat. Ale v české cestě jsme maličko pozapomněli, že podnikat má sice každý právo, ale když máte jen omezeném nožství veřejných peněz, uživí se jen omezené množství lidí. Takže jsme kdysi měli tisíc lékárníků, a nyní jich máme tři tisíce. Měli jsme určitý počet ambulancí v poliklinikách, asi jich nebylo dost, ale nyní nám vyrostly v každém paneláku. Máme sedm druhů zdravotnictví, a jejich vedení spolu vzájemně nekomunikuje. Je to státní, krajské, městské, ministerstva obrany, církevní, jsou to velké řetězce a jednotlivci nebo malé skupiny. A i ti všichni soukromí chtějí peníze z veřejného zdravotnictví. Pak máme sedm pojišťoven, které fungují podle dvou zákonů, takže variabilita systému vytváří desítky situací a vázne v něm režim. Přitom zdravotnictví je druh armády. Musíte včas nastoupit, někdo musí zavelet a řídit, všechno musí na sebe navazovat a nelze se v něm chovat úplně voluntaristicky. Je s podivem, naštěstí, že se při poměrně chaotickém režimu samoreguluje stejně jako džungle. Akorát je neprostupné. To je celý problém. A nelze ho podle mě vyřešit revolucí nebo reformou. Musí to být cílená kultivace a musíme vědět, co chceme. Za nejracionálnější krok považuji, že si představitelé všimli, že Ústav zdravotnických informací a statistiky nefunguje a je 20 let v rozkladu. Proto byl povolán do čela zkušený Ladislav Dušek a začaly se činit racionální kroky. Vmomentě, kdy nemáte informace, nemůžete nic řídit.

Partneři
Mederi

  • Moje ambulance
  • VZP
  • AIFP
  • ČSOB Pojišťovna
  • Privamed
Nahoru