Zadními vrátky

Kvalita ambulancí a nemocnic je loterie

Marcela Alföldi Šperkerová, Lidové noviny

České zdravotnictví je rozdrobené do řady menších či větších poskytovatelů služeb, kteří spolu prakticky nekomunikují. „Vůbec není stanoveno, kdo má péči o pacienta koordinovat,“ upozorňuje specialista na politiku a řízení zdravotnictví Pavel Hroboň.

V jakém stavu je nyní české zdravotnictví?

Pokud ho porovnáváme s ostatními zeměmi střední Evropy, tedy s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, jež utrácejí na hlavu podobné částky jako my, vychází české zdravotnictví stran dostupnosti a kvality péče dobře. Pokud se ale na kvalitu podíváme detailněji, je v českém prostředí stále spíše loterií. U některých poskytovatelů se pacient setká s péčí na západoevropské úrovni, u jiných je to s kvalitou o hodně horší. Proto je škoda, že dosud nemáme systematické hodnocení kvality péče u jednotlivých poskytovatelů.

Jak hodnotíte zdravotnický systém z hlediska objemu peněz, jež se do něj vkládají?

Není to špatné, ale výhled je mnohem horší. Prvním důvodem je stárnutí obyvatelstva, které vede k tomu, že se vybere méně peněz na veřejném zdravotním pojištění, ale zároveň je třeba poskytovat více péče. Druhým faktem je, že nám v řadě profesí začínají chybět kvalifikovaní pracovníci, a to jak lékaři, tak sestry. Proto rozhodně musíme péči zefektivnit. Nejen ve smyslu lepšího využití peněz, ale také lepšího využití kvalifikovaných lékařů a sester. Bohužel ale nevidím žádné kroky, které by mohly změnu přinést. Zatím je jen snaha sehnat peníze, aby se zaplatila péče tak, jak je dnes poskytována a jak byla poskytována posledních deset let.

O hodnocení kvality péče se mluví léta, ale dosud ho nikdo nedokázal prosadit do praxe. Proč tomu tak je?

To, že u nás dosud nemáme systematické měření kvality, je fenomén ne nutně samotného českého zdravotnictví, ale jeho správy. A nejsou dotaženy ani další věci, jako je třeba systematické hodnocení nových zdravotnických technologií, zda se je vyplatí hradit z pojištění a další. V českém zdravotnictví nemáme jasně dáno, kdo je za co zodpovědný. Když jsme na začátku 90. let definovali pravidla zdravotnického systému, udělali jsme dvě základní chyby. Dívali jsme se sice, jak fungují v Německu, Nizozemsku, Švýcarsku, ale sledovali jsme jen, v jakém jsou stavu, a ne, kam směřují. Druhou chybou je, že jsme se sice po padesátiletém experimentu s komunismem, tedy s centrálně a hierarchicky řízeným zdravotnictvím, vrátili k systému veřejného zdravotního pojištění, ale jen napůl. Ministerstvo zdravotnictví má stále obrovské pravomoci.

Ve vaší reformě pod vedením ministra Tomáše Julínka jste kladli důraz právě na posílení odpovědnosti a pravomocí pojišťoven, ale vůbec se nepodařilo změny prosadit. Co je překážkou?

Ke změně zdravotnictví potřebujeme základní politický konsenzus. Nedělám si iluze, že by se strany dokázaly dohodnout na jednom návrhu. Ale aby zdravotnictví bylo primárním politickým bojištěm, jak jsme to zažívali v době, kdy jsem působil na ministerstvu, je naprosto špatně. Musí existovat určitá shoda a uznání faktů. Postoje politických stran se mohou lišit, ale řekněme o 30, a ne o 180 stupňů. To je hlavní problém. Už je načase, abychom dospěli k politickému konsenzu. Systém veřejného zdravotního pojištění je podle mě správnou cestou. Nyní jsme ale svým způsobem v nejhorší situaci. Nemáme ani systém, který by byl do značné míry ovlivňován zdravotními pojišťovnami, ani zdravotnictví, které by bylo pořádně řízeno státem. Plácáme se v jakémsi mezistavu.

Co s tím? Jak politiky přesvědčit, že je nutné něco udělat?

Důležité je vysvětlit jim, proč nejen my, ale každá země na světě potřebuje, aby zdravotnictví fungovalo jinak než před padesáti či sto lety. Tehdy byly hlavním problémem infekční nemoci, z nichž většina netrvala moc dlouho. Když to řeknu surově, pacient se buď uzdravil, nebo zemřel. Jeho kontakt se zdravotnictvím byl časově omezen a stačilo, když se mu věnoval jeden poskytovatel, buď lékař v ambulanci, nebo v těžších případech nemocnice. Dnes ale naprostou většinu škod na zdravotním stavu způsobují a také většinu nákladů spotřebovávají chronická onemocnění, jako jsou nemoci srdce a cévní soustavy, cukrovka, astma, mentální poruchy, ale také nádorové nemoci. Lidé s těmito chorobami žijí léta i desítky let a jsou v pravidelném kontaktu se zdravotnictvím. Nefunguje už proto model jeden pacient - jeden poskytovatel. Například o cukrovkáře se dnes stará praktický lékař, diabetolog, internista, kardiolog, měl by ho kontrolovat neurolog, očař, významnou roli ve sledování pacienta a edukaci musejí hrát zdravotní sestry. Je to týmová práce. Ale české zdravotnictví je rozdrobené do spousty menších či větších poskytovatelů, kteří spolu prakticky nekomunikují. Vůbec není stanoveno, kdo má péči o pacienta koordinovat. Proto je nutné změnit organizaci a financování zdravotních služeb.

Partneři
Mederi

  • Moje ambulance
  • VZP
  • AIFP
  • ČSOB Pojišťovna
  • Privamed
Nahoru